Březen 2013

Už jen dva týdny...

24. března 2013 v 21:53 | Yone Yeanling
Dolehlo to na mne.
Už jen dva týdny. Necelé dva týdny.
Necelé dva týdny budu chodit do třídy s Toníkem. Už jen jedna poslední dvouhodinovka semináře ve třídě se subjektem TOP6. V pátek jsem prohodila u skřiněk krátkou řeč s Ančou (Willy Vonkou) z malby...
Ale už je konec. Už jen dva tejdny Karlovejch přehnanejch řečí při češtině a dějiných umění.
Uteklo to. Doháje, to tak strašně uteklo! Achjo... patos. Patost. Ale tenhle článek stejně není nic proti tomu, co jsem napsala tehdy, když jsem opouštěla základku. Třeba je to jen tím, že vlastně ještě definitivní konec není- ale jakoby byl, protože dva tejdny utečou jako nic. Pak nastane čas praktických maturit, my budem ve třídě s tou bandou bláznů grilovat, protože Král říkal, že přinese gril. Docela se těším, mám je čím dál tím víc ráda. Achjo, bude se mi stýskat.
Mám hrozně ráda Verču. Je tak krásná a roztomilá! Holka z lesa se smečkou vlků s taškou na notebooka s jelínky. A jak moc mi bude chybět Král se svými morbidními vtípky a vůbec jeho vyjadřování... je to tak skvělý člověk. A Prokopovi herecké, hudební a kouzelnické dovednosti. A Bářiny šílený tanečky...
No, o propagační grafice chci napsat článek až skončí školní rok- nějaké srovnání s tím prvním dojmem, co jsem psala tehdy v září na začátku prváku.
Teď musím napsat scénář pro komix- vlastně přesněji vůbec vykonstruovat příběh, protože právě to má být součástí mé závěrečné praktické maturity. Téma je "Nová forma života- soubor: plakát, brožura, pohlednice..." etc. Takže budu dělat placky, nálepky a trička. :"D Ale musím to nejdřív všecko pořádně vymyslet! achjo, tolik práce...

Ples bratrancův

19. března 2013 v 20:57 | Yone Yeanling
"Jdeš s náma pak ještě kalit?"
"Asi neee... já mám zejtra školu."
"Ale no taaak, do školy nemusíš, to si nějak omluvíš, ne?"
"Když já bych se pak nedostala domů..."
Ples bratrance byl fajn. Hlavně to skákací představení lidí ze skupiny hopsej.cz, ti byli fakt hustý, na těch skákacích botách... a co uměli dělat za salta! A jako hudbu měli Skrillexe. :>
No... a bratranec a jeho klučičí třída všichni navlečení do baletních trikotů a sukýnek taky stáli za to. XD (Půlnoční překvapení).
Většinu času jsem se bavila akorát s tetou a prarodiči, jednou jsem šla tančit se strýcem a na závrčené "diskotéce" (lol) jsem trsala s bratrancovým bratrancem (to je asi... bratranec přes koleno?) a to on mně přemlouval, abych šla i na after. Bratranec se mě neptal... ono by bylo divné, kdyby mě tam nějak výrazně chtěl, když já mu na mém plese řekla, že moc nechci, aby šel na mojí afterparty. Ale nejsem žádným příznivcem střískávání se do němoty a po těch pár sklenkách vína jsem usoudila, že už mám dost a odjela jsem s většinou rodiny k prarodičům.
Babička mi připravila ráno skvělou snídani a dostala jsem velkou sváču, takže jsem nemusela trpět hlady... a když se Král s Bárou vypravili do té restaurace, pro kterou děláme takovou zakázku, zamířila jsem opět do městské knihovny, kde mi padla do oka kniha o Alexejovi a já si hned vzpomněla na Skye. XD Jinak jsem si půjčila dva díli Death Note (protože zrovna měli první a já jsem strašně pateticko-nostalgický člověk) a taky nějakou knihu o českém komixu- musím se přeci trochu vzdělávat!!!

No výborně holka, dneska válíš!

11. března 2013 v 20:29 | Yone Yeanling
"...a typickým rysem Surrealismu je také jistá spontánnost..." vykládala profesorka dějin umění onu první vyučovací hodinu nového týdne.
"Tak mě napadá... neměl ten Surrealismus vliv třeba na vznik té techniky Jacksona Pollocka? To je také takové spontánní..." ozval se vedle pilně si píšící studentky dobže známý hlas spolužáka. Ta otázka ji dopálila. Surrealismus a Pollock? Jasně...
"No, víte Sergeji... jak bych to řekla... možná svým způsobem, ale Jackson Pollock to je akční malba, on hlavně přišel s tím, že první položil plátno na zem a tvoří hlavně pomocí náhody, ale..."
"Podle mě tam souvislost není," prohlásila rezavá studentka s arogantně pozdviženým obočím.
"Ale jo, je tam nějaký souvislost..." snažila se ho zastat dějinářka.
"Já tam žádnou významnou sovislost nevidím," opakovala zatvrzele protivným tónem zrzka.
"Přestaň každého ponižovat," zmrazil ji vzápětí jeho hlas.
"Já obvykle nikoho neshazuju," zamračila se. "Ta otázka byla fakt hloupá."
___

Jo, usmířili jsme se hned. Já měla asi větší dopal, než on. Když mě čím dál tím víc leze na nervy, jak se každou chvíli hloupě ptá učitelek buď na věci, které jsou banální, nebo jak dává do souvislostí věci, co spolu nemají nic společného!
Neomluvila jsem se. Ale když jsem si o volné hodině s Verčou a Davidem opakovali češtinu, jednou jsem řekla něco ve smyslu, že s ním v něčem souhlasím a pak jsme spolu už zase mluvili normálně.

___

Přišla pátá hodina, angličtina.

Hned jak jsme přišli do třídy, losovala se čísla otázek. Já měla 21- historie UK a USA. Dělalo se kolečko, na každého přišla řada a já, která sedím v první řadě byla už třetí. Totální propadák... paní profesorka na nás šla o něco drsněji, než dřív a já byla první, kdo to schytal. Připadala jsem si hrozně hloupá. A první, co mi přišlo na mysl bylo "No jo, ale ty si to zasloužíš, ty si zasloužíš, aby s Tebou lidi jednali takhle.. koukni se na to, jak se sama chováš!"
Poslala po třídě papír, kam jsme měli napsat naše jména a známky, které si podle sebe zasloužíme. Dala jsem si čtyřku...
Na konci hodiny se nám omlouvala, že to možná občas přehnala s tou drsností. Dívala se přitom na mně a mně vhrkly slzy do očí. Ne! to ne... říkala jsem si, Nechci tady brečet.
Sbalila jsem si věci, rychle, aby mě moc lidí nevidělo a běžela na záchod. Když se mi podařilo se dát trochu do klidu, běžela jsem si pro věci na tělák a rychle do šatny. Jaké to překvapení, když jsme tam spatřila naši angličtinářku! Sháněla se po mě.
Vzala si mě stranou a omlouvala se mi a říkala, že jsem jí normálně taky rozplakala, že je to poprvé, co se jí stalo něco takového a že doufá, že vím, že v tom není nic osobního. Že ví, že jsem introvert a je jí líto, když se staně něco takového. Že mne stále považuje za jednu z nejlepších se studentů... dokonce mne i objala.
Vrátila jsem se do třídy a tvářila se jako emo (protože jestli mě něco dokáže spolehlivě rozplakat, tak to, že kdy se mi někdo moc omlouvá a tak).

Naše angličtinářka je hodná, taková dobrá duše. Bylo mi líto, že se kvůli mě cítila špatně... protože já jsem prostě hrozná citlivka a rozbrečí mě všecko.
A já si nezasloužím, aby na mě byli lidé moc hodní.

Ale souvislot, mezi těma dvěmi dnešními událostmi mi přijde docela zajímavá. V jednu chvíli dávám najevo kamarádovi, že má debilní dotazy a v druhou se sama ocitám v situaci, kdy vypadám jako nevzdělaný ignorant.

Yone

Když mi bylo dvacet, tak jsem si už myslel, že jsem dospělej... ale když se tak koukám na tebe XD

10. března 2013 v 20:58 | Yone Yeanling
Dneska ráno u snídaně.
Ale já si nádohou také myslím, že jsem dospělá! Teď je mi 19.
Jo, jasný... ještě si moc nevydělávám. Jediné moje vydělané peníze byli 1) za bibliofílie pro jednu naši učitelku 2) ilustrace do knihy, která zrovna teď bude vycházet 3) ta commission minulej tejden 4) ten obraz, co stojí na stojanu 5) ty skicy pro tu kapelu- pokud nám tedy ten pán skutečně zaplatí.
Ale o prázdninách musím mít práci... a příští rok Plzeň! Chtěla bych se osamostatnit co nejvíc. A bude mi dvacet. Ale... táta vlastně neví, do jak vysoké míry se hodlám osamostatnit (ve vlastním zájmu jsem se nešířila, ještě by to pak dopadlo tak, že neseženu žádnou pořádnou práci a budu za trapáka), takže asi má docela právo do mě rejpat... přeci jen už nejsem malá... a že bych rodiče stála málo peněz se říct nedá. Musím s tím něco udělat!
Ale nakupovat oblečení je daleko lákavější, než šetřit si na nájem a na jídlo!

Věci se změnily. Dnes ráno mne s jarním vzduchem opět ovanula ta nostalgie. Při pohledu na perník posypaný moučkovým cukrem ke svačině znovu. Je to krásné a zároveň smutné, když vám před očima vyvstanou ty vzpomínky na dny dávno uplynulé...
Něco se změnilo.
I když čtu články na tomhle blogu... vždyť ho mám už skoro čtyři roky! Byla jsem jiná. V prváku...
Na prvák mám hezké vzpomínky. Jak jsme s Tamarou o volných hodinách sedávali v parku a poslouchali opening z Krále Šamanů (ten japonský) a povídali. Tehdy jsme ještě mluvili hodně o anime! :"D Tamara se dívala na Fairytale. A taky frčel Soul Eater a moje milované FMA...

Druhák byl divný. Nejdivnější rok... to jsem začala zase kreslit ty kravavé obrázky a mluvit s postavami z příběhu. Neměla jsem nikoho, skoro jsem se nevídala se Sárou a Jíťou a pořád jsem přemýšlela o divných věcech. Se spolužáky jsem se cítila nepříjemně i když jsem věděla, že proti mě nikdo nic nemá. Schválně jsem se ještě víc uzavřela do sebe a divně jsem se tvářila, divně jsem hodila, divně jsem se smála. A pořád jsem měla sebezničující úvahy... a když už to nešlo dál, celej můj život se obrátil, když jsem byla nemocná a cítila se tak sama. Najednou jsem se zastavila a asi to byl Boží záměr že jsem se vrátila a začala chodit mezi křesťany... a postupně bylo všecko jinak. Tehdy jsem taky řekla rodičům víc o svém životě a o lidech z internetu a začala se víc stýkat s kinixuki.

Třeťák byl v pohodě. Chodila jsem za školu, protože učitelka nezapisovala a koukala se spolužáky v hodině na filmy, protože jí to nevadilo a do práce nás nenutila. Podlehla jsem znovu kreslícímu šílenství, kreslila jsem a kreslila. Četla jsem Letopisy z hlubin věků, jak mi doporučila kinixuki a oblíbila si je. Víc jsem se skamarádila se Segim, který z mých spolužáků nejvíc projevoval zájem se se mnou bavit. Dohadovali jsme se o tom, jestli Mew přemůže Mewtwo a o tom, jestli se krupicová kaše dá vařit z mouky (dá! můžete do klidně vyzkoušet). Chodila jsem mezi křesťany a čím dál tím víc jsem přemýšlela nad tím, jak se Vojta podobá Claudovi... a nemohla na to přestat myslet, když pořád jedl prášky a byl nemocný a říkal vtip o kaprovi a stěžoval si, jak je hubený. Achjo, jak moc se mi tehdy líbil. Jeli jsme na ten křesťanský slet a my dva byli na semináři o uzdravování, ještě s Hansem a bylo to nejlepší, protože jsem byla sama s nima dvěma a... ten seminář byl ostatně taky skvělý.

Čtvrťák... čtvrťák je v plném proudu. Ze začátku jsem se hlavně připravovala an vysokou. Nakreslila jsem komix... a prostě jsem hodně kreslila. Ve škole máme nejhorší rozvrh za celý čtyři roky a Král zapisuje, takže zatohovat nepřipadá v úvahu, i když pracovní morálka také moc není. Už na konci třeťáku jsem získala nějaké pěkné kusy oblečení a začátkem čtvrťáku mi lidé začali říkat hezké věci o tom, jak se poslední dobou oblékám. Začala jsem mít ráda nakupování... teď už se ani nebojím jít do nákupáku sama! (ne že bych nakupovala nějak extra často, sama jsem si šla koupit jenom boty na ples. XD Ale bylo to super, poslouchala jsem Lanu a cejtila se jako velká holka.) Až nastoupím na vysokou, budu vypadat ještě víc jako postava z příběhu. :"D
Skamarádila jsem se s Honzou... Dostala jsem se na UUD... a další věci se ještě stanou. Změnil se můj způsob přemýšlení... ne moc. Nebo já nevím. A mám pocit, že oproti prváku se mi zhoršil charakter.

Už zase začínám být ponurá, žádný Beyblade ani válení se v kalužích. Žádné příběhové hry za poslední dva roky... zato jsem vymyslela rekordní množství nových příběhů, nebo jen jejich nálad... Vymyslela jsem Evžena a přemýšlím o další postavě, jejíž jméno jest Laura. A cítím se dospělá a místy zase tak nějak prázdná... jako někdo, co něco nedokázal.
Obrazy v mojí hlavě jsem opět zřetelnější... a zdají se mi divnější sny. Začala jsem chodit do církve v kavárně Louvre co založil otec Jedné z Nejinteligentnějších, ale s tamtou mojí křesťanskou partou se vídám málo, protože... mám ve čtvtek dlouhou školu. Vojta začal chodit s Verčou a Hans s Luckou... a je to asi dobře, protože oni se k sobě všichni hodí. A já... se cítím stará.



Yone

řeči

9. března 2013 v 19:00 | Yone Yeanling |  Deníček
Můj blog konečně dostal nějakou podobu. Maluju moji první commissions a v průběhu schnutí (používám litry vody) jsem si chvíli hrála s tím obrázkem mého nejstaršího hrdiny a te´d v dalším mezičase píšu tenhle článek. Poslouchám Lanu, protože je úžasná a přemýšlím, o čem bych se svěřila...

(obrázek je... tématický k novému vzhledu. XD Je to můj oblíbený z freesketchů, které jsem kreslila kdysi.. asi už před rokem.)

A nenapadá mě nic, s čím bych se svěřit mohla... moje myšlenky jsou poslední dobou tam rozechvělé! Nic není konkrétní a vše, co bych chtěla napsat by znělo strašně zavádějícně. u__u

  • Král se konečně svěřil s některými možnými tématy odborných maturit. Bylo načase... teď jen váhám mezi "Novou formou života" a "Lidskými právy". Ale Nová forma života je lákavější- mohla bych si vymýšlet.

  • Pozejtří jdu na bratrancův maturitní ples a cítím se ohledně toho dost neutrálně. No, třeba tu bude fajn... a třeba se uvidím s tím klukem, co jsem před čtyřma rokama ukradla jeho číslo z bratrancova mobilu a pak jsme mu s Nicole psali zamilované smsky od nějakého imaginárního kluka. XD Jéj, možná to bude sranda.

  • Stále přemýšlím nad tím, kolik lidí z mojí školy bude příští rok taky pokračovat v Plzni. Myslím, že jistý je jenom Krupi- příští rok bude na animaci. (Od té doby, co jsme spolu byli na přijímačkách a dvakrát v hospodě se zdravíme na chodbě a párkrát jsme hodili řeč. Je to spolužák mojí Tamary...) A snad Jozefína, pokud ji vezmou na odvolání... moc bych si to přála. Další člověk, kterého bych v plzni docela dost chtěla je David z řezby... ale on se dostal i na umprum a i když se mu líbí víc v Plzni, Segi říkal, že v Plzni by se mu těžko hledala práce. Další je Tamařin prabratranec, který se asi taky dostal... a nevím, jestli tam jde. Pak jsou tu David a Bára z mojí třídy- ale oba chtějí víc na FUD kde byli oba na přijímačkách těsně pod čarou. Budou se odvolávat a skoro určitě je vezmou... škoda, Bára říkala, že nám bude péct bublaninu. Pak tuším, že se na UUD dostal taky nějaký Albert, kterého znám od vidění... no, je to Segiho dobrej kámoš, ale můj postoj k jeho studování na mojí škole je čistě neutrální. Neznám ho. A... pak je tu Subjekt číslo 6. Ten se na UUD hlásil, dokonce i byl jednou s náma v ACWčku, ale... nevím ani jestli se dostal, ani jestli tam chtěl ani na jaké dašlí školy se hlásil. Vlastně o něm nevím skoro nic, krom toho, že je to asi nejhezčí kluk, kterýho znám osobně... dále tu je jeho kamarádka K. která se tam dostala, ale jinak nic nevím. Dál... nevím. XD Ale je jich dost... Joo.. ještě FIlip ode mě z oboru- ten jde s náma na komix. Úplně jsem na něj zapomněla... on je takový neviditelný člověk.
No... vracím se k malování. XD

Y O N E

Nerozhodná rozhodná a rázná

4. března 2013 v 23:16 | Yone Yeanling
...ta co dřív mluví, než myslí a občas moc myslí a neřekne, co by měla.

A je to únavný, napsala bych o tom příběh. O tom, jaká jsem, o vztazích, které mám s lidma a zvlášť o jednom vztahu bych napsala celý román. Napsala bych i o Legendární pětce/TOP šestce, nebo jak to volné sdružení nazvat, ale to by bylo pro úplně jiný druh čtenářů. První román by byl psychologické drama. Momentálně asi prožívám krizi, a peripetie a zejména katastrofa se teprve blíží.
Ticho před bouří mi rozráží okna a mě bolí hlava, a cítím se jak hurikán- navenek spousta křiku, hluku a drama a uvnitř to malé tiché klidné oko hurikánu, kde se já, chladná bestie dívám skrz prsty na své okolí.
A tohle... to je pro změnu tématu písnička, kterou mi poslal Honza, náš budoucí spolužák, jednou, když jsem si psali na chatu té stránky, o níž se nemluví. Napsal mi, že je to písnička jako stvořená pro mě. Písnička i klip. Že když to viděl, tak si na mne vzpomněl.

Hrozně mě to dojalo a říkala jsem si Jak to víš? Jak to víš, že se mi bude líbit tolik... vždyť se skoro neznáme! (Předtím jsme se viděli jen na artcampu. A pak na dni otevřenejch dveří, kde se ptal, jestli by s ním někdo nešel druhej den na komix fest- a já řekla, že bych šla, i kinixuki šla a bylo to krásné, nejlepší večer. Večer, kdy jsme udělali dojem na naši budoucí vedoucí oboru, a kde jsme kreslili ten společnej obrázek na tabletu a plánovali, jak spolu budem bydlet...)

Ale ne, já jsem spíš jako Famous last words. Písnička, která mě vystihuje...
Famous last words. Srdcovka co mluví ze srdce...
A ne, já tenhle článek už nesmažu. Nehci pořád mazat články. Jen si víc stát za tím, co říkám a říkat věci, jak je cítím... a jo, jsem emo. Ale teď už to není IN, takže můžu bejt... ale stejně mi tak nikdo neřekne, protože tak nevypadám. Já jsem emo jen proto, že dávám najevo své pocity. A dávám je najevo někdy až moc.

Jen rozdrtit tu těsnou klec,
roztáhnout křídla a odlétnout,
a zapomenout na tu věc,
co svazuje do těžkých pout.

Básnický kroužek ftw! My, jež jsme se tam setkali prvítkujem, my na furt!


Y O N E