Březen 2012

Stoplos

2. března 2012 v 12:04 | Yone Yeanling
Víte co? Víte co? mě se dneska zdálo, že jsem potkala STOPLOSE! Ale napadá mne, že si tento článek asi nepřečte nikdo, kdo by věděl, kdo to je a byl stoplos. Abych vám to objasnila, musím se vrátit o víc jak devět let do minulosti.
Byla jsem tehdy ve druhé či třetí třídě a jelikož naše škola postrádala jídelnu, každý den jsme na oběd dojížděli tři zastávky tramvají do Tusarovi školy. Jednoho úplně obyčejného dne jsme takhle stáli v zástupu na zastávce, když naši pozornost upoutal mladý muž na protějším nástupišti. Byl to buď blázen, nebo byl opilý, ale asi spíš blázen. Nepamatuju si, jestli jeho slova byla určena naší skupině, nebo mluvil jen tak do větru, každopádně jeho řeč utkvěla v našich vzpomínkách na věky. Říkal: "Pojedeme hezky za Stoplosem, do Ameriky. Arašídy, arašídy! Ty Narcisky se šli domů učit."
Byli jsme z jeho počínání nadšené, protože jsme měli námět k mnoha hovorům. Stoplos se pro nás stal nehynoucím pojmem. Úsloví jako: "Chováš se jako stoplos," nebo "to je fakt stoplosoidní" se stali nezaměnitelnou součástí našich slovníků a ještě léta po té, se mi stávalo, že jsem je použila v neobeznámené společnosti. Jeden z našich školních družinářů si vysloužil v jedné z našich her typu: "Kdo teď stojí na čáře je stoplos!" a "kdo má modrou mikinu je stoplos!" dlouhodobou přezdívku tak, že někdo z nás prohlásil: "Kdo se jmenuje Ondřej, je stoplos!" jelikož jím nikdo z nás být nechtěl.
Ten mladý muž ze zastávky byl později spatřen různými lidmi ještě několikrát, já sama jsem ho zahlédla jednou z okna bytu a výše zmíněný družinář ho někdy viděl jít po tramvajových kolejích.

Teď, když už víte o kom je řeč bych se však vrátila k mému snu. S lítostí musím přiznat, že si jej pamatuji už jen mlhavě, každopádně se mi zdálo toto.
Vstoupila jsme do metra na Palmovce a najednou vidím, že proti mne jde někdo podezřele povědomí. Dívala jsem se na něho, když řekl... něco. (to si nepamatuji, ale možná jenom udělal nějaký retardovaný zvuk). Pravím k němu: "Nejste vy náhodou stoplos?"
a on (úplně normálním hlasem): "Jo, jsem."
šli jsme spolu do metra. Vykládal mi (intelektuálně na úrovni) něco o tom, že nechápe, proč lidi, kteří někoho vidí chovat se výstředně, tak si jej přesto nezapamtují. Já vyslovila svůj souhlas s tímto jeho tvrzením, jež mi ve snu dávalo dokonalý smysl, ačkoli je absudrní. Zeptala jsem se ho, kolik mu je let. Odpověděl, že něco kolem osmnácti (ale když jsme ho viděli tehdy před devíti lety, vypadal už tak na dvacet). Vypadal hrozně zajímavě. Měl nějakou divnou nevýraznou barvu vlasů a byl na první pohled spíš ošklivý. Ale i tak se mi docela líbil. Pamatuji se, že jsme se ho chtěla zeptat na hrozně moc věcí, ale pak se sen změnil, nebo jsem se vzbudila, protože mě hrozně bolelo koleno. (nesnáším to)
Když jsme znovu usnula, zdál se mi nějaký jiný sen o škole, který byl ještě daleko vadnější a vystupoval v něm Looper z knihy Město Ember.
---
V tomto článku jsem chtěla ještě uvést, jak je naše škola vtipná a další věci ale s tím, jak se rozepisuji by to bylo velice na dlouho. Tudíž to jen shrunu a napíšu že:
♦Na první hodinu jsem z našeho oboru přišla jenom já a asi pět lidí z malby.
♦učitelka se nicméně nedostavila a strávila jsem celý ten čas sezením na chodbě.
♦když přišla naše učitelka narvrhování a shledala, že jsem se dostavila jen já, tázala se, zda nechci též jít domů, proti čemuž jsem nic nenamítala a tak jsem se obrátila a před desátou opustila školu.
---
A nyní chci říct, že mě už psaní článku unavuje a že půjdu dělat úkol do figury. Nejsem si jista, kdy a zda znovu napíšu, ale teď se mi prostě chtělo.

Čauí.*
Yone

*pozdrav ze slovníku mé dvouleté sestry.