Listopad 2010

Jak jsem doplatila na stopišky?

29. listopadu 2010 v 18:21 | Yone Yeanling |  Deníček
Tara
Asi nikdy nevyrostu. Chovám se nezodpovědně, jako malé dítě. S sedmnácti letech bych už mohla mít trochu rozumu.
Žiju v řadovém domku jenom s rodinou.
Včera napadl první skutečný sníh- né taková ta malá vrstva, co hned rozmrzne. Ráno byla zasněžená ulice. A večer, když jsem se podívala z okna, uviděla jsem novou, neporušenou vrstvu- tu,co napadala za večer. Byla neporušená, zatím ani jediný člověk nebyl venku. Jak taky jinak, když bylo něco kolem půl jedenácté. A co mě nenapadlo? Byla jsem už umytá a převlečená do pyžámka. Seběhla jsem dolů do předsíně s obrouvskou touhu, se bosa proběhnou ve sněhu tak, abych za sebou zanechala stopišky. (jsem nakažená syndromem mých spolužáků- používání zdrobnělin některých slov. Je to zlá nemoc) Ségra se mi to snažila vymluvit, neb jsem nastydlá, ale mě se to zdálo jako skvělý nápad. Kdyby o tom věděli moji rodiče... asi by se na mě moc nesmály. (a ty stopy jsem po sobě musela zamést tak, aby nebylo vidět, že jsou bosé, protože otec musel někam jet- což jsem si uvědomila právě v čas, abych po sobě zamazala stopy a vyběhla nahoru do pelíšku- sice bylo poznat, že někdo byl venku, ale né že byl bos.)
Celou noc jsem kašlala tak, že sjem nemohla pořádně usnout. A dnes ráno jsem byla u doktorky- jak jsem měla v plánu už od pátka, protože už skoro měsíc kašlu. (od toho týdne, jak jsem byla venku z kinixuki). Mám "nález na průduškách jak hrom". To jsem se dozvěděla od doktorky. Přijde mi to divné, protože až zas tak hrozně se necítím. Občas mě tam bolí, a kašlu... ale na to,abych byla deset dní doma to fakt není! To nééé. Nechci vidět, až se vrátím do školy. To bude učeníčka. Na kontrolu jdu osmého- a dvanáctého nám začínají klauzury. Prostě skvělé. >_< Chybět u toho, když se budou moji spoluobornící pčipravovat na nejdůležitější zkoušku roku (zkouška z výtvarky- považuju ji za nejdůležitější. Nevím, jak ostatní) a já chtěla mít nejlepší známky! O_O"" Musím mít nejlepší známky, jinak moje duše nebude mít klid. Potřebuju si dokázat, že přeci jen jsem nejlepší z oboru. (jaj, jak aragantní)

Dobré je na tom to, že jsem získala prázdniny navíc. Tím jsem si ale dovolenou vybrala- protože pokud budu chybět takhle ještě jednou do pololetí, můžu se připravit na neklásko. (teď asi přeháním)
Tenhle týden bych chtěla dovést do finální podoby druhou a třetí kapitolu. První už je upravená tak, že mi docela vyhovuje. Nikdy to asi nebude dokonalé, ale teď je to fajn. Docela se mi líbí. (první stranu jsem úplně změnila)

Změnilo se víc věcí. Třeba Tarův účes- lidi z DA vědí. Tenhle obrázek jsem kreslila v neděli. Povedl se mi jeho výraz... ale perspektiva není to pravé a navíc sedí na té židli divně šejdrem. Anatomie taky nic moc. Přijde mi, že má zatraceně dlouhé ruce

(zajímavosti: přesně na takové židli sedí naši modelové ve figurálním kreslení. Je to jediná židle, kterou umím kreslit. XD)

Žralůčci, škola a tak vůbec...

27. listopadu 2010 v 18:19 | Yone Yeanling |  Deníček
žralůčci

<=Tohle jsem já. Fotila to moje kamarádka Kyuu, když jsme byli na návštěvě v Ikee. (asi dvou a půl hodinové návštěvě)

Moje nálady se v posledních dnech střídají ještě prudčeji, než je u mě obvyklé. Za tento týden jsem vystřídala všechny nejvyšší extrémní stupně nálad jako vztek, deprese a abnormálně dobrá nálada. Momentálně… mám pasivní náladu, která se obvykle dostavuje mezi výraznými přechody (o těch nevýrazných nemluvě. I ve dny, kdy mám špatnou náladu, se dokážu občas smát, ale během čtvrt hodiny je depka zpátky) Jsem nemocná- mám kašlíček… ale už se to zlepšuje. Mněžel. Už jsem fakt věřila, že v pondělí půjdu za doktorkou a dám si jedny malá týdenní prázdniny. Jenže to bych samozřejmě dělat neměla- vždyť jsem si je dala už před dvěma týdny a i když v naší škole není co dohánět… prostě bych to neměla dělat. (musím ve výtvarce dodělat to zátiší.)


Ve čtvrtek se u nás ve výtvarce S. a F. hádali o olejových pastelech. S. měl pravdu. Ale já se do té hádky nechtěla zapojovat, i když jsem vlastně byla ten, kdo ji rozpoutal. To bylo tak. Ve výtvarce máme kreslit zátiší olejovým pastelem, kterých jsou ve školních zásobách dva druhy. Měkké a tvrdé. Já si školní věci nikdy nepůjčuju, protože jsou v hrozném stavu a mám vlastní. Každopádně pracuji těma tvrdýma, jelikož měkké se dají koupit akorát ve výtvarných potřebách, kde jsem letos ještě nebyla a ty co mám ve škole, jsou z domácích zásob. F. za mnou přišel s tím, jestli naší profesorce náhodou nevadí, že pracuji se suchými pastely. Já na to, že to opravdu ne, jelikož nepracuji se suchými, ale s olejovými. (takhle jsem to neřekla. Ale něco v tom smyslu) a on mi s úsměvem typu "ty jsi ale hloupá" řekl, že ne, že to s čím pracuji jsou suché. Já měla chuť se smát- protože je velmi vtipné, když se s vámi hádá někdo, kdo doma pravděpodobně nesáhne na tužku (no, možná občas kreslí, abych nebyla nespravedlivá… ale rozhodně ne každý den a celou duší). S, který kreslil vedle mě (taky tvrdými pastely) se k té hádce přidal. Pak už se hádali jenom F. a S. a já se smála. (fakt jsem se smála. A to se moc často nesměju). Když přišla profesorka, tak se jí S. zeptal, jak to teda je. Ale ona neřekla nic dost jasného a tak si F. myslel, že má vyhráno. Vlastně pak se s chudákem S. hádala skoro celá třída- všichni si mysleli, že mají pravdu a že olejové pastely jsou jenom ty měkké. To si říkají druhý ročník na výtvarné škole? Já se smála a zároveň byla naštvaná, ale protože jsem nekonfliktní člověk, raději jsem se moc nezapojovala- stejně. Ať bych svojí jistotu vykřikovala sebehlasitěji, oni se budou držet toho, co si myslí. Veselé na tom je to, že já jsem VĚDĚLA že jsou olejové. Nebyla to nějaká moje dedukce, na kterou bych přišla z pocitu z těch kříd, jako oni. Je to něco, co je pro mě a většinu lidí samozřejmostí.
---
V pátek ráno jsem cestou do školy potkala S. To bylo prvně, co jsem ho takhle potkala. *protože jsem předním vždycky utíkala. Ale teď už se ho tolik nebojím.* Ale on nejel do školy, ale domů za maminkou. Prý že bude zase jednou hodný synáček. Řekl mi spoustu vtipných věcí. (třeba že bych si měla najít kluka. XD To je fajn… ještě že jsem nedávno zjistila, že je zadaný. To je dobře. Ale stejně je divné, že říká takové věci. Mě to moc jako ftípek nepřijde.)
---
Ohledně příběhu.. jsem někde ve třetí čtvrtině druhé kapitoly. A to ještě první budu trochu upravovat a třetí a čtvrtou, které jsou z velké části napsané budu muset přepsat. Přeházala jsem totiž původní seřazení kapitol a teď jdou po sobě chronologicky, zatímco předtím šly na přeskáčku.
Taky měním Tarův vzhled… bude vypadat mladší a nebude mít tak děsný účes. A bude vypadat jako daleko větší salát. Protože on docela salát je. XD

Kam se vytratila moje pohádka?

22. listopadu 2010 v 20:39 | Yone Yeanling |  Sním
Dokud jsem byla na základce, žila jsem svým způsobem stále mimo realitu. Vždycky se mnou byli moji přátelé, moji lidé, se kterými jsem mohla snít. Lidé, pro které byla jiná realita, příběhy a tyhle všecky věci stejně důležité, jako pro mě. Přemýšlela jsem nad tím… dokud jsem byla na základce, byla jsem šťastnější. Začátky mého života na střední byl příšerný šok a dokázala jsem se z toho vzpamatovat hlavně díky tomu, že jsem nebyla schopná uvěřit, že ty časy základky jsou opravdu pryč. Že už to nikdy nebude tak, že bych Tayu a Kyuu vídala každý den. Vždycky, když se s nimi uvidím, bude jasné, že teď je to jenom na chvíli… ten čas rychle uteče a já budu zase muset čekat. Nebude to ta věčnost. Na základce mi bylo vždycky jasné, že s Kyuu a Tayou budu pořád. A že nás nic nerozdělí… budeme se spolu smát našemu soukromému humoru, a lidé na ulici na nás budou koukat jako na blázny. Budeme jíst na schodech metra polárkáče chipsama, budeme vymýšlet úlety, budeme psát parodie na svoje oblíbené knihy, budeme vést spousty vážných a smysluplných rozhovorů. Budeme spolu. Až nám učitelka K. rozdá opravené desetiminutovky, pohlédnem na sebe s Kyuu s tím dobře známým výrazem a naráz se zeptáme: "Co máš?" a naráz odpovíme něco, co nejvíc ze všeho zní jako "Ňja" a znamená to 5.

A až nastane zima a my se budem vracet z odpoledky, bude tma… a protože se nám nebude chtít domů, prodloužíme si cestu z Rajské Zahrady na Černý most přechodem po tom nadzemním tunelu metra… nebo zajdem do toho vyschlého rybníka. Vždycky mě to místo fascinovali. Tayo, pamatuješ? Jak jsme tam před čtyřmi lety stály, na té hromadě kamaní. Byl úplněk… dívali jsme se na oblohu a já tě přesvědčovala, jak je Charlie a Tajuplná truhlička skvělá kniha?

Když píšu takovéhle věci, přijde mi, jakoby se znovu měli stát. Přijde mi, že zítra, až se probudím, povedou moje kroky zase přes celou Prahu až na Petřiny. Teď bychom zrovna měli plné práce s výrobou věcí, na vánoční trhy. Vždycky mě bavilo, jak nás uvolňovali s nudných učících předmětů a měli jsme celé dny jenom výtvarku. Kyuu, pamatuješ? Jak jsme se bavili o tom, že je Sakon Králem Vánoc? Pamatuješ na Náušnici pro Jiroubu? XD

Teru

Ale teď je všecko jiné. Moji spolužáci… už nejsou ti moji přátelé, kteří o mně věděli skoro první a poslední. Moji spolužáci jsou ti docela hodní lidé, kteří jsou na mě milí, ale nic o mně nevědí a já necítím žádnou potřebu se s nimi nějak sdílet. Jsou tak… reální. Žijí naplno v realitě, ale stále nedokážou přemýšlet do budoucnosti. Od vždycky jsem měla problém se seznamováním. Navázat přátelství se mnou je cesta na dlouho. Ty necelé tři roky do konce čtvrťáku nebudou stačit ani k tomu, abych odhodila svoje brnění, které jsem si postavila na začátku prváku.

Já chci zpátky! T^T

Já si ráda povídám… ale když jsem ve škole, mluvím akorát o přestávce se svojí drahou Aiko. Nebýt ní, asi bych to nezvládla.

<= ten obrázek s tím článkem nesouvisí... Zatím nemám žádný, který by se sem vysloveně hodil. Ale chtěla jsem ho zveřejnit a další článek budu psát až zase za nějaký čas.
Tohle je Teru, když byl malý-osm nebo sedm let... byl hrozně rozkošné dítě. (jak relativní! whahahahhahahaaaa... no, vám to asi nic neřekne) ♥_♥

Omládnutí?

17. listopadu 2010 v 20:47 | Yone Yeanling |  Sním
Baf
(tenhle obrázek jsem na blog původně dát nechtěla... ale co už. žádný jiný zrovna v počítači nemám. Krom toho nepovedenýho Art Trade pro Faqy. Pokud si chcete přečíst komentář, je na DA)



Poslední dobou se mi v hlavě prohání myšlenka... uvažuji o tom, že změním věk některých (většiny) postav ve svojí povídce. Proč? Protože jinak... by mi přišla divná. Myslím, že kdyby byl třeba takový Tara tak starý, jako měl původně být, nechovat by se tak hloupě. Věky těch postav seděli dobře k původní verzi příběhu- k té, kdy byl ještě Tara namyšlený frajírek který si myslel, kdovíjak není kůl. Tehdy mu bylo 16- byl starý jako já, když jsem s tím začala. Ale... příběh se od začátku hodně změnil... (je víc psycho) a věky mi nesedí. Vlastně už jsem některé postavy omládla- třeba Linovi je z původních čtrnácti jedenáct- a i na těch jedenáct se chová hloupě, kdyby se tak choval ve čtrnácti... bylo by to ještě divnější. Uvažuju o tom, že Tarovi bude třináct nebo čtrnáct- pak by ten věk možná o něco lépe seděl k jeho hloupým rozhodnutím- ale někdy se zase naopak chová jako starší. >_< No co.. Harry Potter se taky v jedničce nechoval na jedenáct, ne? V příběhách je to jiné...
Nad tím věkem jsem se zamýšlela tehdy, když jsem si řekla, že Mattymu je osmnáct. Páni... tak on je plnoletý? O_O ale kdybych ho omládla o rok, byl by jen o málo mladší než Tara a mezi nimi musí být větší rozdíl. Teď bych ho o ten rok omládnout mohla... a Terukimu by pak bylo šestnáct-i když těch sedmnáct se k němu taky hodí víc...hmmm...

hahaaaaa.... koho to ale zajímá? XD Nějaké moje počty. Když, já to prostě potřebovala napsat. Protože nad tím hodně přemýšlím a když to nikam nenapíšu, nakonec to neudělám. A já si to potřebuju urovnat v hlavě- veřejně.

Stejně to tady na tom blogu docela umírá... zdá se mi.

No... napíšu vám i něco o škole, protože to váš zajímá ještě míň. Máme to tam fakt vtipné- u nás na oboru všichni šikanují jednu holku... hrozně se jí smějou a dělaj si z ní legraci. Já se k nim nepřipojuji, protože mi to přijde debilní, ale ani se jí nezastávám, protože ji taky nemám ráda. A ona si za to, že jsou na ni zlý taky může sama- protože se chová strašně nezodpovědně. Ale stejně jí brzo vyhodí protože pořád chodí za školu- ani když dostala podmínečné vyloučení, tak se nepolepšila. A to je co říct, protože z naší školy není tak lehké vyletět, většina lidí, co tam jsou dokáže nějak proplout i když jsou to flákači.

Na mě moji spolužáci zlí nejsou... nikdo se mi nesměje a neptá se mě na debilní věci. Navíc občas dostávám svačinu od M, když jí maminka dá moc věcí. ^_^ Většina lidí se se mnou i normálně baví a nezaznamenala jsem, že by mě někdo pomlouval... takže jsou na mě hodní- Kyuu přišel tenhle můj závěr docela vtipný. Že ten, kdo mě nešikanuje je na mě hodný.

Kluci nedávno dělali v naší třídě o výtvarkách statistiky (mě se na nic neptali.. protože mě se většinou nikdo na nic takhle neptá.) a vypočítali, že F za dobu co hulí utratil 140 000 za trávu. Týýý jo! Pak se ho ptali, kde na to vzal... no, on už hulí dlouho a tráva je docela drahá... ale i tak sto čtyřicet tisíc! fíííha. No... S za tu dobu "co žere jako prase" (jak řekl P) utratil za jídlo 800 000. Ale to je divné- protože na to nevypadá. (krom toho, že je šíleně vysoký. Ale tlustý není...)

Dobrou noc... jdu se snažit psát. :D Už píšu čtvrtou kapitolu. Ale ta třetí je divně krátká... asi ji prodloužím, až ji budu zejtra přepisovat. Jinak by měla asi jen šest A4)

Y O N E

Popelnice na události-moc jich není.

12. listopadu 2010 v 16:26 | Yone Yeanling |  Deníček
Celý týden jsem nebyla ve škole... je to docela fajn, takové prázdniny navíc a vzhledem k "způsobu učení" na naší škole pravděpodobně nebudu ani muset nic dohánět. Jediné, čeho se bojím je matika- protože chybět na hodině téhle učitelky je sebevražda. Jakmile člověk chybí, už se to těžko dohání. Minulý rok jsem se jí bála tolik, že jsem nechyběla ani jednou. A tohle je vlastně prvně, co jsem chyběla víc jak tři dny v kuse.
Shaman
Ale za ten čas, který jsem tím ušetřila to stojí. Celý týden jsem se snažila kreslit a psát... ale dneska jsem třeba už nestihla skoro nic.

Skoro všecky čmáranice co mi vznikly pod rukou jsou jen náhodné obrázky-
třeba tady náhodný šaman. U tohohle obrázku se mi dneska stala jedna věc-totiž na DA si to přidal do oblíbených jeden člověk, kterého znám- jeden český cosplayer. Myslím, že lidé jako Kyuu vědí. Měla jsem z toho druhé vánoce a hrozně jsem se tomu smála- celkově tomu, že si to dal do oblíbených někdo, kdo mě nezná ale já jeho jo a navíc jsme o něm nedávno mluvili. Vždycky mě takové věci rozsekají. Je to skoro tak vtipné, jako když si na mě dala watch ta slavná Lysandra.

---
mimochodem- tohle miluju:

Nejvíc tu část, kde zpívá Kaito.
---

Mám hrozně psychoušskou náladu a kreslím jeden poměrně psychoušský obrázek. To vám ale asi může být jedno, protože se asi budu moc ostýchat ho zveřejnit. Vždycky se hrozně bojím ukazovat světu svoje víc psychoušské obrázky- většina lidí si ani nedokáže představit, že bych nakreslila něco takového. X_X
Ostýchala jsem se už i u květinkové víly. (plná velikost) Co jsem kreslila včera. (má šest prstů... to je účel, i když jsem nepřemýšlela nad tím proč. Ale stejně by si toho asi nikdo nevšiml..)
Víla

Mám i spoustu různých náhodných sketchů, co bych vám mohla naskenovat- mohla, ale jsem moc líná jít ke scaneru do druhé místnosti k druhému compu.

---
Mám nějaký podezřelý pocit, že jsem zapomněla, jak blogovat, Nikdy nevím, co sem napsat a chodím sem málo. Taky málo obcházím oblíbené blogy- je mi to líto.. pravdu! dřív jsem tam byla několikrát denně!

Zato trávím celé hodiny na deviantartě. Od doby, co jsem přemísstila věci z gallerie do scrapbooku se podezřele zvýšil počet lidí, kteří mě mají ve watchlistu. Je mi to docela divné...

Hmmm.. asi se vrátím ke kreslení. Bolí mě hlava a nechci sedět před PC.

Jak to pojmeovat? Úžasný den plný obrázků?

7. listopadu 2010 v 17:18 | Yone Yeanling |  Deníček
Jsou dny, o kterých nemůžu nenapsat. A jedním z nich byl včerejšek…
(tenhle obrázek je nedokončený a nikdy asi nebude.. kreslila jsem to včera, když jsem se vrátila domů)
Potvory
Kdybych měla říct, pár dní za poslední dobu, které považuji za nejlepší, rozhodně by nesměl chybět. Můj včerejší sraz s Kinixuki…
Bylo poměrně těžké získat od otce svolení, abych tam mohla jít- podrobnosti rozebírat nebudu. Ale ve výsledku jsem jít mohla s tím, že měsíc nikam nebudu takhle smět. Sraz byl v 11 na Hlaváku.
Ráno vstávám obvykle v osm hodin, ale dnes jsem se vzbudila už v sedm- a nevstala jsem, což byla chyba. Při snídani mi bylo řečeno, že ten den se bude hodně uklízet a jestli bych nemohla vytřít celou tu veeelkou dolejší podlahu. Říkala jsem si, že to nebude problém- do té doby, než jsem začala. První část čítala úklid 120. litrů mléka do spíže- a to mi zabralo alespoň čtvrt hodiny. (nepřeháním… mám početnou rodinu. Tohle jsme schopní vypít za měsíc a půl.) Celkový čas vymezený na vytření podlahy a přípravu na cestu byla hodina a půl. Musela jsem si zatraceně pospíšit a i tak mi bylo jasné, že to nestihnu. Nakonec mě zachránil otec tím, že mě odvezl na metro.
Po nějakém čekání a lítání po nádraží se mi podařilo zjistit, jaké je správné nástupiště a tam jsem čekala, až přijede ten vlak- měl zpoždění. A pak, konečně jsme se setkali. A nebylo to tak zvláštní, jako když jsme se viděli prvně. Je to divné, nikdy bych nevěřila, že budu schopná normálně mluvit se člověkem, kterého vidím poprvé v životě. Jaaaj. Mluvili jsme hlavně o kreslení- jak neočekávané.
Naše první cesta vedla na živé kreslení Marie Brožové- to je taková pastelková umělkyně, pokud ji neznáte. A můj orientační smysl se moc nevyznamenal- a to si říkám Pražák. Ale našli jsme to. Galerie Pastelka je daleko menší místo, než bych si myslela, a ve chvíli, kdy jsme vešli, bylo relativně nacpáno. (čti: byli tam asi čtyři lidé) Jenže ti brzo odešli. Nikdo tam nevydržel tak dlouho, jako my… a za chvíli jsme tam zůstali sami, jen s ní a s jejím manželem. To bylo veselé- protože já i kinixuki jsme se moc ostýchali promluvit. Lidi co tam chodili normálně, se Jí třeba normálně ptali na věci a tak, ale já to prostě nedokázala. Nakonec nás zachránil její manžel, protože (pravděpodobně zaslechl, jak jsme se předtím dohadovali, kdo bude mluvit) se nás na něco zeptal a pak chvíli nebylo trapné ticho. To bylo fajn. :D Nedozvěděla jsem se od ní nic moc nového, co bych neslyšela už dřív (hodně věcí říkala v tom rozhovoru tady) ale vidět naživo jak kreslí a slyšet jak mluví je prostě zážitek.
Ten, kdo nás donutil, to místo opustit byl hlad, avšak než jsme odešli, domluvili jsme se, že se ještě vrátíme, kouknout se, jak za tu dobu pokročila s obrázkem. ^_^
Jediné místo, které já v Praze dobře znám je Černý most, takže i když je to od Pastelky daleko vypravili jsme se tam. Oběd jsme si dali v Pandě- to je čínský fastfood kam chodíme s Tayou a Kyuu. Celé CČM bylo šeredně narvané, málem jsme nenašli stůl a na jídlo jsme museli čekat nezvykle dlouho.

(jaj... proč se mi zdá, že sem píšu samé nezáživné věci? O_O)
Když jsme se rozhodli odejít od lidí a najít místo, kde bychom se mohli normálně bavit a vzájemně si ukázat obrázky zjistili jsme, že venku prší. Fakt horror! Nakonec nám nezbylo nic jiného, než se spokojit s křeslo-sedačko-lavičkou v prostředním patře na relativně klidném místě. (kolem chodili lidi… občas. A na lavičce vedle nás seděl pán- přišel tam když jsme si ukazovali obrázky. Pak odešel. Pak se vrátil. Pak odešel. Pak se vrátil. Pak odešel. Pak přišel. Pak odešel. Ve výsledku tam seděl skoro celou dobu a pravděpodobně ho moc zajímalo, o čem se bavíme. (nééé! Nějaký pán v bílé mikině ví spoilery z mého příběhu! A ještě víc spoilerů z toho kinixukiného!) Čas utíkal podezřele rychle- myslím, že ho někdo musel očarovat, protože dřív, než si kdo stačil uvědomit, bylo pět hodin (nebo 4? Já myslím, že pět…). (kinixuki mi často vyčítala, že zaokrouhluji čas. XD Fakt bych to neměla dělat… ale jsem zvyklá.)
Vrátili jsme se do Galerie, kinixuki si koupila kalendář a museli jsme zase běžet, abychom stihli její vlak. Ten měl přijet v 18:50. Když jsme doběhli na nástupiště, už tam stál.
Domů jsem se vrátila pozdě. V osm- a měla jsem se vrátit před sedmou. Ale otec měl dobrou náladu a tak se ani nezlobil…
Hmmm… pořád mám pocit, že jsem na něco důležitého zapomněla. Ale není mi dobře. Jsem nastydlá, zítra snad nepůjdu do školy.
Kinixuki má hrozně dobré nápady na příběhy. A taky dost zajímavé sny. Taky bych chtěla, abych si pamatovala, co se mi zdá- moje sny bývali moc zajímavé, když jsem byla malá. Všecky moje příběhy byli inspirované snem- i Děti Času, ale ty byli inspirované sestřiným snem. Příběh, co mám teď je inspirovaný hrou. To bývalo u mých příběhů taky časté… Hrou do které jsou vecpané všecky věci, které miluju. Whahahahahhahaaaa…
Ale momentálně mám se svým příběhem… jistý problém.
Tara
Jo! ještě jedna věc... (vyplývající z jednoho našeho rozhovoru z kinixuki včera. (krátkého rozhovoru))

Včera večer jsem kreslila Taru. Neumím ho kreslit. Ale kreslila jsem ho kvůli tomu, že když jsem hokreslila prvně, měla jsem dost mylnou představu o jeho povaze. Tehdy se choval.. strašně. Měl příšernou povahu, byl drzý, povíšený a nemyšlený frajírek. S tím, jak se chová teď to nemá nic společného. A proto když jsem ho kreslila prvně, vypadal takhle. (nevšímejte si toho, že je ten obrázek úplně příšerný. >_<) Jeho vzhled se měnil pozvolna, stejně jako jeho charakter, tak pozvolna, že je to skoro nezaznamenatelné... a až když jsem začala psát, uvědomila jsem si, že ve skutečnosti je úplně jiný. Nevím proč to sem píšu... haha.

Ale nejlíp jsem ho nakreslila tady. (ale ani to není nic moc. ARGH.. budu se ho muset naučit kreslit. Protože umím kreslit jenom Terukiho a Lina.)

Umírá to tu? To neeee!

3. listopadu 2010 v 18:17 | Yone Yeanling |  Deníček
Jak je to možné perkele? že jsem za týden a něco nenapsala čláenk.. že jsem se vykašlala na oblíbené blogy... a to přeci byli prázdiny? jak je to možné? maminkooo... musím to napravit. to ne! tohle by nešlo vážení.
Lin
Začnu třeba tímhle obrázkem... to jsem kreslila v noci o prázdinách. komentář je nějaký jakýs takýs na DA tady. Mě se nic říkat neche... nechce se mi vykládat o tom, že všecky moje obrázky jsou stále stejné...

Matty
A taky můžu dodat ještě tenhle obrázek.. je to jenom sketch, ale pro mě moc významný. Konečně se mi podařilo nakreslit Mattyho, aby vypadal jako Matty. životní úspěch!
Kreslila jsem to asi předminulou sobotu... myslím. (october 27 se píše na DA)
když jsem to nakreslila, měla jsem ohromnou radost. :D :D

----

Co se týče příběhu... píše se mi pomalu. rozepsala jsem třetí kapitolu a přestala se mi líbit i ta druhá. Neumím psát... maminko! *upadá do hlubin své černočerné nálady*

----

Krom toho mám jisté potíže s osobou, jejíž chování vůči mojí maličkosti mě poněkud uvádí do rozpaků, ale o tom sem sem vůbec nechtěla psát. Každopádně.. vždycky udělá něco o to mě totálně rozhodí a pak nejsem schopná normálně rozjímat o příběhu. V posledních dnech jsem díky tomu, jak se chová nebyla schopná udržet se ve svojí alternativní realitě. Kyuu! zavolej doháje do naší školy a přestup do naší třídy, potřebuju tě! >_< PS: B. vyhodí do dvou týdnů- teď má už podmínečný vyloučení a stejně na to pořád stejně kašle, zatahuje a chodí pozdě. jsem si jistá, že do dvou týdnů letí... Ale ty tam musíš zavolat dřív... musíš sem nastoupit dřív. Jinak se ti bude těžko dohánět!

----

Na Deviantě v jedné skupině ve které jsem otevřeli contest ve kterém je výhra 2000 bodů! To je hrozně moc! já to chci vyhrát...! 2000 to je premiové členství skoro na rok! jééééé.... já chci premiové členství. Musím to vyhrát! sice jsem ještě do žádného contestu nikdy nevstupovala, ale tohle se prostě nedá nezkusit! :D Budu se strašně snažit a nakreslím něc úžasného.. koneckonců... mám na to ještě dva měsíce.
Ale přijde mi to podezřelé.. 2000.... to je fakt moc. Kde to berou?

musím jít vynosit nákup z auta... končím.
Dobrou noc děcka. Pak půjdu kreslit.


Y O N E